Pro malíře koní
Vy znáte duši trav
a víte, jak se v rose zlomí
i tíhu země,
když ji slunce unavenou k sobě pozvedne
a pak k ní ůsta skloní
a hořký závoj kouřů z natí,
naději otavy,
že se jí míza vrátí,
podobu větru na obilí,
hru vody, když se jí ryby
u dna skryli,
i smutky rybníků,
let ptáků na obzoru, tajemství krajiny
mozolů
a vzdoru
a hlavně duši koní!
Z pod kopyt jiskry jdou
a v každé čáře zvoní.
Dnes už je můžete
malovat po paměti,
když táhnou v poli pluh,
když s bričkou ke vsi letí.
Kdo umí naslouchat,
z obrazů slyší ržání
i tlukot kopyt
ve stáji po klekání
a vidí zřetelně,
jak se jim chvěje chřpí,
když voní sena
a nebo kvetou lípy.
Dva hebké pysky
dotknou se našich dlaní
a pak se člověk
o moudré oči zraní...
(Teď mě napadá
mít koně svoje nebe,
vás by si vzali
určitě mezi sebe!)
